Iva Peláková Creative Writing... na Blog.cz

Podzim je barva.

Každému sluší jiná,

jako květina.

Připrav si ruce, nohy, vlasy, jazyk a nekonečnou trpělivost.

Nezapomeň na slib, který neporušíš, ani kdyby tě mučila lakem na nehty a večerními seriály.

Rozpraskej jí záda, stejně jako rozpraskáš rty ve tmě. Zabal ji do medu a spoutej ořechy. Potom ji ponoř do hloubky vlkodlaků a po šesti minutách ji zapal. Zamíchej jí vlasy, chvíli nech odležet a potom ji probuď připraveným polibkem. Přidej dvě sladká slova a celou ji zapeč. Nech ji vařit se ve vlastní šťávě a doplň ji i o svou šťávu vymačkanou za studena, po které zpoceně touží. Nakonec ji zalej horkou vášní a smlsni si na ní jako na čokoládovém bonbónu, který pomalu roztává. Přejeme vám dobrou chuť!

Dech komínů je vilný bohém na rozpukaném nebi.

Každou chvíli nakreslí mrak a pošle ho do světa hříchů a deště.

Bude se dívat, jako já se dívám na něj.

Budeme si hledět z očí do očí, do uší, do nosu, do srdce i do hlavy. Do hlavy, která ho celý pozře.

A pak se z ní vykouří... Jako... Kouř. Jako dech.

Dech domů, dech komínů, dech zdí a cihel, které sama stavím do beztvarého sloupce.

Zapálím cigaretu, abych dýchala. A komín. Komín dýchá se mnou jako stereo, co mi dýchá do uší. Polykám ho a směju se, protože on mě také zpolkne jako mušku při jízdě na kole.

Ale možná mě nedokáže strávit.

Třeba mne vyplivne a zmačká do koše, kde budu čekat s kancelářským papírem. Je krásné být v koši. Tak svobodné. Jako mraky.

Mohli by mě zkartovat a každý proužek mého těla spálit zvlášť. Každý pruh by měl svou urnu. A každá zlomyslnost mé duše by vylétla ven komínem, jako bába, jako dech.

Dech komínů, jenž nakreslil mrak a poslal ho do světa hříchů a nedokončených vět.

A pak se mi vykouří z hlavy jako cigareta myšlenek. Jako dech.

Milí a drazí,

před nedlouhou dobou vznikl nový, převážně studentský informační portál- Studentpoint. Rozhodla jsem se, že přispěju svou troškou do mlýna, a tak teď píšu do rubrik Móda a Kultura. Vzhledem k tomu, že už teď nemám tolik času na tento blog, budu ráda, když mě budete číst i nadále- na Studentpointu. Tím, že tyhle webovky navštívíte nám zvýšíte popularitu a to se samozřejmě také cení :-)

Takže ahoj na:

Povídka Etiketa je součástí knihy Pavla Vernera, Láska v cizím pokoji.

Stejně jako všechny povídky v knize, i tato se věnuje nevěře.

Příběh vtáhne čtenáře rychle do děje. Začátek má spád a upoutá podobností jmen milenců. Tím hry se slovy nekončí. Jazykový problém se záměnou slov (zmatený a zmatečný) poněkud ztrapňuje situaci a hrdiny, ale celkově dodává textu vtip. Všední zápletka jako vystřižená z reality je prošpikována nereálnými situacemi, takže se celá povídka oddaluje od skutečnosti, která by mohla nejednoho čtenáře vyděsit. Díky tomu se povídce zasmějete a berete ji jako fikci, což je mnohem snadnější, než se vžít do role trpících hrdinů. Autor se nejspíš řídí heslem : "Cizí neštěstí nejvíc potěší".

Sex, který je jedním z hlavních témat knihy, je v Etiketě až příliš vykonstruovaný. Autor plýtvá vulgárními výrazy, kterými se snaží zaujmout a okatě naznačit absurditu vykání dvou lidí v posteli.

Vykání v povídce způsobí dějový zvrat. Tento motiv vygraduje až do překvapivé pointy. Závěr je rychlý, vtipný, ale i smutný. Nevyhnete se pocitům křivdy a nespravedlnosti. Ač hlavní hrdinka Lenka není nijak extra sympatická postava, na konci povídky je čtenář jednoznačně na její straně, i když se dopustila chyby. Naopak postava pana Majera je záhadou, do které člověk nevidí. Jako by se tady autor chtěl něžného pohlaví až dotknout.

Povídku Etiketa si přečtěte jen v případě, že hledáte oddychovou četbu a zároveň v momentě, kdy neřešíte nevěru, ona povídka, ale i celá kniha, by vám mohly být nebezpečnou inspirací!

Už od pradávna se pan Sluníčko s Kapkou nebavil. Neměl ho rád. A tak byl navyklý, že jakmile Kapka přišel, odcházel pryč. Nemínil ztrácet nervy...má přece jen jedny. Ani pořádně nevěděl, co mu to na Kapkovi tak vadí. Původ jejich dlouhodobého sporu si nepamatoval. Posledních pět tisíc let nad tím vůbec nepřemýšlel. Když už se vyhrabal z domova a šel pracovat nebo se jen tak projít, tak se často stavoval za Mráčkem, svým kamarádem. Mráčka měl rád. Nebyl sice moc chytrý, většinu času se prostě jen tak válel, ale byl dobrák. Sluníčka pokaždé vyslechl a byl jedinný, komu nevadilo dokola poslouchat stížnosti na Kapičku. Ostatně Kapička u něj byl také pečený, vařený. Často se snažil Mráčkovi rozmluvit přátelství se Sluníčkem, ale Mráček se rád obklopoval každým, koho potkal. Neměl v povaze se s někým nebavit.

Jednou k večeru, zrovna když byl u Mráčka Sluníčko - těsně než šel spát - zabouchal na dveře Kapička. Sluníčko nevěděl, jak honem zalézt, a tak poprosil Mráčka, aby Kapičku vyhodil. Tím se chudák Mráček ocitl v nepěkné situaci. Nelíbilo se mu to neustálé handrkování. Kapičkovi nakonec omluvně vysvětlil, že by měl jít raději ještě pršet. V hlavě se mu ale začal rodit plán...sám na to nestačí, to je jasné...ale kdo tedy?!

"Mám to," zahvízdl si poletuje všude kolem.

"Poprosím Větra".

Zavolal Sluníčka, aby za něj zaskočil na oblohu a uprostřed srpna zkrátka odešel. Jak už bylo řečeno-vydal se hledat Větra. Jenže neměl tušení, kde ho najít. Vydal se přes hory, přes lesy, přes vody.

"Halooo," zavolal na kolemjdoucího ptáčka, "Kudy tudy za Větrem?"

"Pořád přímo za zobákem, krák. Kolem zeměkoulem, píp".

"Děkujuuu," odpověděl mráček do ztracena a utíkal dál. Míjel města, řeky, hory, pocestné, střídal státy....ale Vítr nikde. Už byl opravdu vyčerpaný, obláčky ho bolely, když tu najednou...NIC.

"Kde to jsem?" říkal si sám pro sebe.

"Nic nevidím!" zavolal zoufale Mráček.

"Nehulákej mi tady," pronesla klidným, až znuděným tónem Mlha. "Co se mi sem pleteš?"

"Omlouvám se ti, hledám Větra. A teď jsem se ztratil. Nevidím si ani na konec obláčku!" natahoval Mráček.

"Nu dobrá, rozplynu se," ustrne se Mlha. "Zatočil jsi moc doleva. Pokračuj rovně a pak kolem té velké zdi zase doprava".

"Děkuji ti dobrá Mlho!"

V tu ránu bylo jasno a Mráček pokračoval ve své cestě.

"Á, teď musím doprava". Mráček prudce zahnul směrem doprava a najednou BUM! Srazil se s šikmookým, ošklivým a pěkně černým mrakem.

"Auuuuuuuu!" posteskl si Mráček.

V cuku, letu dorazil Blesk a Hrom. Za chvíli se k bouračce přihnali i šikmoocí Kapičkové a samozřejmě Bouřka. Jak z toho ven? Kolem se čerti ženili, Mrak, se kterým se Mráček srazil byl černý vzteky a dusno sálalo ze všech koutů. Mráček se rozhlédl kolem. Takové srážky ještě neviděl! Využil chvíle, kdy se všichni soustředili na tu pohromu a začal utíkat...běžel, seč mu síly stačily! Poněkolika kilometrech si všiml, že ho nikdo nehoní. Asi si z té srážky dělal víc, než měl. Jiný kraj, jiný mrav. To víte, Asie.

Byl smutný...nevěděl kudy dál, ani jestli má jeho cesta vůbec smysl. Jeho nejbližší přátelé mu byli najednou tak vzdálení a on si připadal šíleně sám. Pak si ale vzpomněl na to, jak si vždycky hezky popovídá se Sluníčkem a taky na to, jak moc má rád Kapičku. Před očima se mu zobrazil cíl jeho cesty...Vítr.

"Fííííí..." zaslechl za sebou a prošel jím chladný závan.

"Větře! Stůj! Hledám tě."

Vítr ho obkroužil, zasmál se a odvál ho stranou.

"Co mi chceš, Mračno?"

"Potřebuji usmířit své nejlepší přátele, Sluníčka a Kapičku. Jedině ty to dokážeš!"

"A co za to?" ušklíbl se Vítr

Mráček se zamyslel. Co je to nejvíc, co může Větru nabídnout? Pochvilce klidně a zcela vážně odpověděl: "Upřímný úsměv, spoustu vděku a lásku ve vzduchu".

Vítr si pomyslel, jak je Mráček naivní a hloupý...neví nic o tomto světě.

"Dobrá," rozhodl se nakonec, "Ale hlavně pro tvé modré oči," dodal Vítr s ironií, kterou ale Mráček nepoznal, ba dokonce mu nebylo ani divné, že žádné modré oči nemá.

Cestou zpět Mráček Větru vyložil svůj plán.

"Dobrá tedy, akce Y," zaradoval se Vítr.

"Až budou Sluníčko s Kapičkou každý na svém pracovišti, já se rozfoukám, jak nejlépe umím a naletím do nich". Vítr se rozcvičil, zaběhal si kolem, pořádně se rozjel a namířil si to přímo do Kapičky. V plnné rychlosti ho strhl až na Sluníčka a v tom přestal a odletěl.

"Děkujůůů," mávl za ním šťastný Mráček. Bylo pro něj krásné vidět ty dva pohromadě. Kdyby mohl, uronil by slzičku štěstí! Přátelé mu za tu dobu tak chyběli. Rozeběhl se k nim a oba je objal. Konečně zas spolu...

Na nebi byla pěkná plískanice a podzimní počasí pomalu ulehlo ke spánku.